31. 5. 2024
Můj první tábor
aneb jak léčíme stesk
„Já jsem Hanka, přijela jsem z Hradce a už jsem párkrát na táboře byla.“
„Já jsem Tom a na táboře jsem ještě nikdy nebyl.“
Nějak takhle vypadá první kolo seznamovacích her na začátku každého tábora. Všichni, děti i vedoucí,
sedí v kruhu a my tiše zjišťujeme, kdo to k nám vlastně přijel. Na táborech pro menší děti, zvlášť na těch pro věkovou kategorii 6+ let, očekáváme spoustu mláďat bez předchozí zkušenosti nejen s tábořením, ale i s prvním odloučením od rodičů s kompletně cizím prostředím i kolektivem lidí. A co si budem, to je docela velké sousto, natož když vám je jen 6.
(tajná galerie fotografií pokud nemáte čas číst a chcete spíš koukat)
Rádi bychom vám tímto přiblížili, jak to u nás na táboře vypadá a tím třeba trošku ulevili vašim
starostem. (A protože letos máme pro nejmladší kategorii Harry Potterovské téma, rovnou ho
použijeme jako příklad)
Hlavní věc, kterou nás posledních 10 let naučilo, je mít individuální přístup. Vždycky máme na týden
do 30 dětí, což nám umožňuje každé z nich poznat dost na to, abychom mu uměli co nejlépe vyrobit
zábavu. Nikdy tak nemáme stejný program pro dva tábory, přestože se nám opakují témata. Vždycky
tvoříme přesně na míru dětem, co k nám zrovna přijedou. Samozřejmě, příběh nám udává dějovou představu o tom, co máme konkrétní den stihnout, ale jakou hru na danou situaci nasadíme, ke které scénce přistoupíme a kolik toho zahrneme, záleží jen a pouze na tom, co víme, že děti zabaví. Kouzelnické šachy tak mohou mít podobu běhací hry, kdy se musí děti dostat skrz překážku vychytralou taktikou, nebo taky herního deskovkového večera. Už jsme měli tábory, kde se denně šifrovalo a byl to hit. Když se týden později vystřídal turnus, zjistili jsme, že tyhle děti šifrování baví asi stejně jako psaní písemek ve škole. Vedoucí dodnes tvrdí, že když se pokusili vytáhnout papíry a tužky, spustila se nerfková anarchie. Pak už se tam nešifrovalo. Kromě zájmů věnujeme samozřejmě pozornost i jejich duševní pohodě. Nejjednodušší lék proti stesku je rozptýlení pozornosti zábavou. Proto nemáme příběh jen jako občasnou hru, ba úplně naopak. Pokud jsme vzhůru, tak příběh jede pořád. Dětem vysvětlíme pravidla roleplaye, což jim pomůže vžít se do nového světa velmi rychle. Všichni jsme v Bradavicích jako profesoři a studenti a nestane se, že
bychom dětem pověděli ať si najdou zábavu samy. Samozřejmě krom poledního klidu, to si mohou
způsob odpočinku zvolit podle sebe. I tehdy však mohou vesele kouzlit a doufat, že je profesoři
nepřistihnou u nějakých nekalostí. V programu se střídají hry tak, aby nikdy děti neseděly moc dlouho u stolu, ani nám večer nepadly uběhané. Všechno je to o zdravé balanci. Naši zdravotníci drží v tomto ohledu nad programem velmi přísnou hlídku. Hodně ostatních vedoucích má však navíc taky splněn plný zdravotnický kurz, takže sami dobře vědí, co si mohou a nemohou dovolit.
Zdravotníkova práce u tohoto ale rozhodně nekončí. Je to vždy zkušená osoba, která dohlíží na
podávání léků a ošetřování drobných zranění, kontroluje hygienické podmínky v kuchyni i na
toaletách, a především je dobře proškolen, takže ví, kde jsou jeho limity a kdy musí jet vyhledat
odbornou pomoc.
Shodou okolností to bývá i osoba, která se o stýskání a smutku dozvídá jako první. Tyto momenty totiž
přichází večer, když hukot utichne a je čas jít spát. Zdravotník má zrovna svou hlavní ordinační dobu a
malé děti za ním často chodí s něčím, čemu říkáme stýskací bříško. Je to první noc v přírodě, všude je
spousta neznámých zvuků, a to v člověku vyvolá podivný pocit, ze kterého ho kolikrát rozbolí břicho.
Právě tohle jsou chvíle, kdy dítě chce zavolat rodičům, že chce domů. Je to nejzranitelnější doba dne
a z našich zkušeností víme, že tyto telefonáty neprospívají dětem ani rodičům – v dítěti se stesk jen
prohloubí, a i když pak konečně usne, rodičům to často už spát vůbec nedá. Navíc v drtivé většině
případů tohle není jen o stesku. Skoro vždy je spouštěčem problém, který jde řešit – ztratil se plyšák,
nesvítí noční světýlko, zima nebo dalších milion věcí. Až když se člověk dopátrá toho, kde to všechno
začíná a příčinu vyřeší, může teprve pokračovat dál.
Na tohle jsme se už naučili pár užitečných triků:
Je mi líto, že ti je smutno. Už je ale docela pozdě, zavoláme ráno, dobře?
Je to prkotina, ale nevěřili byste, jaký rozdíl udělá denní světlo a vyspinkané mládě. Je však nesmírně
důležité tento slib dodržet – pokud si na něj dítě samo vzpomene. Je důležité navázat s dětmi vztah
založený na důvěře a mít pak jistotu, že dítě zase přijde až bude něco potřebovat. Jinak bychom tam
byli opravdu zbytečně.
Chceš pomoct zapnout do spacáku? Jsem na to něco jako expert!
Další totální prkotina, ale můžeme se za ni zaručit. Je to moment, kdy dítě cítí vaši plnou pozornost a
má několik minut rozhovoru navíc (nevěřili byste, jak nečekaně hluboké otázky z nich takhle večer
vypadnou). Navíc pak nemusí řešit složité zapínání spacákových zipsů a šněrování stanu.
Čtení pohádky před spaním.
Tohle je ten nejdůležitější krok. Dáme za něj klidně ruku do dračího ohně. Na každý tábor vybereme
knížku – buď nějakou krátkou, nebo povídkovou – kterou pak pro všechny čteme v době usínání ve
stanovém městečku. Přes plachty to děti slyší z pohodlí vlastních postelí a většinou tak usnou už u
čtení. Díky všem rodičům, co večer čtou, protože tohle se stejně jako jízda na kole nezapomíná.
Tyhle tři kroky fungují vskutku jako kouzlo a stýskání tak dělají o dost zvládnutelnější pro nás i pro
mláďata. Všechno to pak přispívá k tomu, že na konci tábora známe každé dítě líp než vlastní ešus a
víme všechno - od počtu jejich sourozenců až po jaké kompoty bude babička Boženka příští týden
zavařovat.
Jak nám mohou rodiče pomoci?
Občas si trochu nevíme rady s telefonáty od rodičů. Samozřejmě chápeme, že půjčení dětí někomu
cizímu není jen tak. Takže když nám zavoláte s otázkou „a jakpak se ten můj poklad má?“ odpovíme
vám velmi upřímně, ať už to znamená kladnou nebo zápornou odpověď.
Někdy jsme však trochu váhaví, když vám máme dítě předat na ucho. Samozřejmě ho od vás
nechceme držet, jde nám jen o to, že nevíme, jak dítě zareaguje. A z našich zkušeností bohužel
převažuje ta horší reakce.
Telefonátem mládě vytáhneme ze hry a doslova ho ze světa kouzel postavíme do reality toho, že je
bez mámy, bez táty, v cizím prostředí a že se mu hrozně stýská.
Dostat ho potom zpět do světa kouzel… trvá dlouho. A občas už se to nepovede, protože mládě chce
nekompromisně jet domů.
Tohle je přesně důvod, proč čekáme až vyžádání telefonátu přijde od dítěte, zvlášť přes den. V ten
moment už chápeme, že tohle je stesk, který nejde jen tak rozptýlit a už by naopak uškodilo rozhovoru
s rodičem bránit. Tohle jsou z naší zkušenosti jediné momenty, kdy telefonát pomůže uklidnit nějakou
tu úzkost a zase dovolí dítěti ponořit se do světa kouzel.
Tímto vás moc prosíme, věřte našemu úsudku. Když vidíme, že se dítěti stýská a potřebuje slyšet
mámin hlas, samozřejmě že vám ho předáme. Ale nenechte svůj strach, aby dostal i vaše dítě. Máme
pro vás lepší alternativu: napište nám. My vám moc rádi odepíšeme, jak se vaše dítě má a třeba
pošleme i fotku. Takhle uklidníme vás a nerozhodíme dítě – jen se prosím nelekejte, když odpověď
nepřijde do 5 minut, máme plné ruce práce s tvořením magického světa, ve kterém se vaše dítě bude
cítit dobře!
Za tým Tábory Fortescue z.s.
Hanka
